Model 2019

Rozhovor s hostem: MUDr. Tomáš Šebek

Ester Tetzeliová

„Otročit se člověk může nechat jen ve chvíli, kdy to sám dovolí,“ říká muž, který inspiroval mnoho lidí nejen tím, že se zúčastnil již 6 misí s Lékaři bez hranic. V rozhovoru pro akci Model 2019 otevřeně mluví o stavu českého zdravotnictví, projektu uLékaře.cz a dalších plánech do budoucna. Tomáš Šebek je mým hostem.

Začnu stavem českého zdravotnictví. Nedávno váš kolega Šimon Reich v rozhovoru pro DVTV uvedl: „Trosek mezi lékaři je dost, otrokářství je adekvátní pojem popisující situaci ve zdravotnictví. Přesčasy děláme, protože jinak by pacienty neměl kdo ošetřit.“ Souhlasíte s jeho výrokem? 

Ne, nesouhlasím. Ten rozhovor jsem viděl, upozornilo mi na něj spousta lidí. Otročit se může člověk nechat jen ve chvíli, kdy to sám dovolí, takže to je na Šimonovi, jestli se chce nebo nechce nechat zotročit. Myslím si, že by prospěl víc tím, kdyby to, o čem mluví, začal i nějak prakticky napravovat a nějakým způsobem se i chovat na domácím pracovišti než opakovat to, co zaznělo již mnohokrát. A myslím si, že to má zbytečně emotivní nadstavbu. To, co mě zcela otevřeně zklamalo je, že když jsem rozhovor slyšel, napadlo mě, že tenhle člověk bude možná za pár měsíců v nějaké politické straně a Šimon již v té době v politické straně byl, což mě otrávilo. 

Nesouhlasím s jeho rozhovorem a mrzí mě, že dostal takhle velký prostor a potom i mediální pozornost a byl bych moc rád, kdyby proti tomu zazněly i nějaké protinázory, které by vyvážily to silné prohlášení. 

Na druhou stranu je fakt, že v České republice se přesčasová práce lékařů nedodržuje, že je spousta dalších věcí, které by se při výkonu lékařského zaměstnání daly zlepšit, na druhou stranu je to svobodné povolání a je to naše svobodná volba a každý se může rozhodnout, jestli chce pracovat jako lékař nebo raději 8 hodin denně v nějaké korporaci. 

Šimon na jednu stranu velmi dobře popisuje situaci mladého lékaře v systému, všichni jsme si to určitým způsobem zažili, ale kdybychom se podívali do historie, zjistili bychom, že si takové podmínky zažili i naši chirurgičtí otcové, možná i horší. Je to zkrátka něco, co s medicínou asi souvisí, jde o časově náročnější povolání.

Je ale faktem, že lékaři a především sestry mají problémy s vyhořením. Vy na sebe necítíte takový tlak? 

Musím tady hodně hájit sestřičky, Česká republika má ve středním zdravotnictví mnohem vážnější problémy než v řadách lékařů i co se týká jejich počtů. Vyhoření souvisí s tím, jak jsme přetížení. Ten systém by se dal dělat mnohem lépe, mohl by být více efektivní. Já doufám, že k nějaké změně dojde a že ta změna bude možná poprvé v historii vedena ne ze shora dolů, ale zespoda nahoru a že tu změnu budou iniciovat lékař a pacient. 

Zajímalo by mě, jakým způsobem pracujete vy sám s tím, abyste si uchoval čistou mysl vzhledem k tomu, že se pohybujete jak ve válečných oblastech, tak potom i tady, v České republice. Na přednášce zaznělo, že je až absurdní, jak si tu žijeme a že si to nepřipouštíte. Máte ale konkrétní typy? 

Mám na to jediný typ. Chirurgii a medicínu miluji. Pro mě to je spojení nejmilejšího koníčku a práce v jednom. To je potom přirozená motivace. Když vás ta práce baví, tak riziko vyhoření není nijak vysoký. Kromě toho se ale snažím práci si zpestřit. Na začátku jste mě představila jako podnikatele, tím se moc necítím, každopádně s kolegy děláme naprosto přelomový, revoluční projekt, který by se mohl stát další součástí zdravotního systému, z pohledu toho, že můžeme vymyslet distanční přístup k lékaři a vlastně zefektivnit ten systém. To jsou tedy přesahy, které mně ten den zpestří, ale když se vrátím zpátky, mě práce s pacienty baví. Doopravdy mě to naplňuje a nedělám to pro mzdu, což je samo o sobě velmi podstatné. Na druhou stranu zcela na rovinu říkám, že je úplně v pořádku chodit do práce, protože si tím vyděláváte na živobytí, a pokud ty podmínky, jak jsou dnes nastavené, pro mé kolegy, lékaře, sestry a další zdravotnický personál nejsou optimální, tak k tomu vyhoření nemají daleko a já se jim v tomhle ohledu nedivím. 

Vy máte rodinu, a mě vždycky zajímalo, jakým způsobem stíháte zkoordinovat třeba to, když jste na zahraničních misích anebo v Praze, protože hodně času trávíte v nemocnici…

Rodinu mám. Jestli mám v životě nějakou velkou frustraci, nebo mi něco hodně mrzí, tak to, že jsem nedal svým dětem tolik času kolik bych mohl. Na druhou stranu je to otázka toho, jestli jsem se s nimi měl 6 hodin nudit anebo s nimi strávit dvě hodiny nějakou rozvíjející činností. Museli bychom se ale zeptat mých dětí, jak to vnímají, aby to bylo fér, já to nemůžu posoudit. 

Člověk si vlastně celý život vyčítá, že by mohl být třeba lepší tatínek, a je potřeba si říct, čím dětem prospěje nejvíce. Samozřejmě čas, který jim dává, je úplně to nejvíc, ale i ten se musí nějak rozdělit…

Projekt uLékaře.cz je dle vašich předchozích slov revoluční projekt, který dokáže zprostředkovat interakci mezi lékařem a pacientem distančně. Máte v tomto směru další plány? 

Určitě, my bychom chtěli dosáhnout v příštích měsících toho, že se dostaneme v interakcích lékař- pacient do reálného času, teď je tam totiž zpoždění. Dále bychom chtěli každému Čechovi založit něco jako servisní knížku, což znamená, že si bude moct pomocí technologie vést své údaje o očkování, preventivních prohlídkách a spoustě dalších věcech, které by ho přirozeně měly zajímat, a my se vám to budeme snažit zprostředkovat pomocí technologie. 

Například namísto toho, abyste měla papírový očkovací průkaz, tak vložíte jednorázově své údaje do té servisní knížky, a nejen že vám přijde upozornění, že vám expirovalo očkování proti tetanu, ale přijde vám také, že jste objednaná k doktoru Novákovi na přeočkování 28. října, což je tedy shodou okolností státní svátek, tak si vymysleme jiný datum. 

A co vaše další plány s Lékaři bez hranic? 

V tenhle moment si myslím, že Jemen, což byla má 6 mise, i moje angažmá v rámci asociace Lékařů bez hranic malinko upozadím oproti tomu, co dělám s kolegy v rámci České a Slovenské republiky, což je ta telemedicína, o kterou se snažíme, protože lidský život je krátký a tohle je velký projekt a my si chceme splnit to, že tu jednou bude skutečný přístup k online lékařské péči a že vylepšíme tu logistiku a snad i pomůžeme celému systému, který není dobře nastavený. Doufám, že nejsem moc velikášský.  

Určitě nejste, je to dobrý nápad. V průběhu rozhovoru v Deep talku Petra Ludwiga jste řekl, že nejste filosof, já se vás ale na závěr přesto zeptám, jakou hodnotu nebo životní lekci si odnášíte z těch misí? 

Já nechci, aby si lidí mysleli, že mě ty mise nějakým významným způsobem změnily hodnotové žebříčky, nebo že jsem se díky tomu úplně změnil. Snad se nikoho nedotknu, ale když slyším příběhy typu „Jel jsem se poznat do Indie“, tak je mi z toho fyzicky nevolno, protože poznat se můžete i na Šumavě nebo v Plzni. Kvůli tomu nemusíte vyjíždět někam do zahraničí, každopádně za mě je nejvyšší hodnotou svoboda. 

Nejede někdo do Indie? 

Já jsem byla v Indii.

(hlasitý smích) Ještě, že jsem řekl, že se nechci nikoho dotknout. Ale vy jste tam jistě byla ze studijních důvodů, což je úplně něco jiného, než co jsem popisoval. Měl jsem na mysli někoho, kdo tam jede rozjímat a myslí si, že ten indický vzduch na něj přenese to, co tady není. 

Děkuji Vám za rozhovor. 

Děkuji za rozhovor.